Stíny historie

Filmy spojuje nejen odkaz na sdílenou regionální historii, ale také skutečnost, že každý z nich se vztahuje k dědictví předchozích generací, ať už hmotnému či nehmotnému.

První film (Město darované) nastoluje otázky, které se se prolínají celým pásmem: jak se v současnosti dostáváme k historii; jak se film může stát spoluviníkem zkreslování historické pravdy; co lze říci o důvěryhodnosti (filmových) archivů? Rádoby dokumentární film z nacistické éry je odhalen jako padělek: sbírka kreseb a archivních dokumentů slouží k odhalení temné pravdy.

Druhý film (Obyvatelé zámků) se zabývá stavebním dědictvím - fyzickými, hmatatelnými pozůstatky historie - a sleduje společenský život císařských hradů a zámků, které stát v socialistickém Maďarsku přebudoval, a pomíjivou paměť na minulost poté, co fyzicky zmizela z paměti těch, kteří byli jejími svědky. 

Třetí film (Nechť jsou naše hlasy slyšeny) přesouvá pozornost k nehmotnému dědictví a zkoumá dnes již zaniklé pirátské rozhlasové stanice, které kdysi vznikly na jugoslávském venkově a fungovaly jako zásadní katalyzátory lidové mobilizace.

Závěrečný film (Hribovy deníky) se vrací k tématu hmotného dědictví: rolník samouk otevírá ve svém domě na bukovinském venkově muzeum věnované místním tradicím. Dnes víme, že muzeum nepřežilo svého správce, který zemřel krátce po pádu Ceaușescova režimu. Tlaky a ambice, které přinesl nový kapitalistický řád 90. let, vedly k rychlému zániku muzea spolu s likvidací závodů, továren a filmových ateliérů, které po sobě zanechal bývalý režim.

Světy zobrazené v těchto filmech jsou dnes nedílnou součástí naší globální kulturní paměti: hluboké trauma holocaustu, často klišovité zobrazení bývalého „východního bloku“ (ve skutečnosti mnohem rozmanitějšího, než se zdálo zvenčí) a „železné opony“ (s různou mírou propustnosti v různých zemích). Ozvěny této minulosti stále pronásledují současnost, která  s ní má stále méně styčných bodů. Toto pásmo jsme sestavili na pozadí překvapivé změny globální mocenské dynamiky, která se vyznačuje rostoucí nostalgií po formách autoritářství rekonfigurovaných technologickými prostředky, stejně jako vzestupem populismu a šířením dezinformací, jež pohání tato nová éra „kapitalismu platforem“. Rádi bychom, aby tyto filmy budovaly možnou "půdu" pro naši neklidnou současnost, připomínaly nám naši individuální i kolektivní odolnost a pěstovaly naši sounáležitost se společnou evropskou historií.

- kurátorka pásma: Adina Brădeanu

Město darované / A Gifted Town (Vladimir Kressl, Československo, 1965, 11 min)

• V roce 1944 byl na Himmlerův příkaz natočen rádoby dokumentární film s názvem Vůdce nabízí Židům město, který měl sloužit jako důkaz údajné kvality života Židů uvězněných v terezínském ghettu. Roztroušené segmenty a záběry z tohoto filmu, který nebyl nikdy plně rekonstruován, hluboce zasáhly Československo 60. let a zůstávají předmětem zájmu badatelů, kteří se snaží odhalit okolnosti jeho vzniku.

• V roce 1965 reagoval režisér Vladimír Kressl na toto odporné zkreslení tragédie odehrávající se v Terezíně tím, že porovnal záběry z původního filmu se skicami života v ghettu, které vytvořili bývalí obyvatelé Terezína - mnozí z nich byli později zavražděni v Osvětimi - a překryl je zprávami o transportech vězňů z Terezína do různých vyhlazovacích táborů. Výsledný film je silným, kompaktním dílem, které diváka vyzývá ke kritickému zkoumání autenticity obrazů, které nám byly předány z předchozích historických období.

Obyvatelé zámků / Kastélyok lakói (Judit Elek, Maďarsko, 1966, 28 min)

• Jak žije minulost v kostech budov, které prošly bouřlivou historií? A co vědí nejmladší obyvatelé současnosti o světech, které se stále skrývají ve zdech hradů, tak pečlivě sledovaných ve filmu Judit Elek? Pozoruhodným rysem tohoto filmu je plynulý pohyb kamery, která proplouvá několika hrady a zám císařského Maďarska, které socialistické Maďarsko přebudovalo na funkční prostory - například na pečovatelský dům, rezidenci pro umělce a sirotčinec. Zatímco nové režimy stále tolerují některé z jejich bývalých majitelů v jejich rodných domech, jiné jsou nyní obývány zcela novými obyvateli, například dětmi vychovávanými státem a krmenými novými verzemi oficiální historie.

• Stejně tak je zde nápadný filmařův smysl pro diskrétnost: Elek se nikdy nevměšuje do života svých svěřenců a nesnaží se zjednodušovat složitost jejich zkušeností. Místo toho se stejnou soucitnou pozorností naslouchá jak vzpomínkám dospělých zatížených minulostí, tak projekcím této minulosti ze strany dětí.

Nechť jsou naše hlasy slyšeny / Nek se čuje i naš glas (Krsto Papić, Jugoslávie, 1970, 16 min)

• Ústřední orgány označovaly jejich vysílání za „škodlivé“ a běžně přijímaly opatření, aby jejich hlasy „neznečišťovaly“ přísně kontrolované rádiové vlny na jugoslávském venkově. Přesto lidé, kteří stojí za těmito nezávislými rozhlasovými stanicemi, pokračují v práci. V závislosti na úhlu pohledu lze jejich úsilí popsat různými způsoby: pro socialistický stát jsou to pirátské rozhlasové stanice - neregulované, a proto je třeba je umlčet; pro jejich nadšené posluchače (kteří se někdy podílejí na výrobě jejich programů) jsou to formy komunitního rádia s řadou funkcí, od sociální a politické kritiky po vzdělávání a podporu kulturní participace.

• Tento vtipný dokument, který plynule přechází mezi společenskými komentáři (někdy podávanými ve verších!), lekcemi němčiny pro budoucí migrující pracovníky a živými hudebními vystoupeními, připomíná naši schopnost vzdorovat systémové nepřízni, a to jak jako jednotlivci, tak jako společenství.

Hribovy deníky / Letopisețul lui Hrib (Slavomir Popovici, Rumunsko, 1974, 15 min)

• V době, kdy Slavomir Popovici natáčel tento dokument, byl jeho hrdina již známý díky muzeu historie a lidového umění, které založil ve svém domě ve vesnici Arbore. Samouk Hrib, rolník ze severorumunské Bukoviny, byl zároveň excentrickou a kosmopolitní osobností, která se zajímala jak o život své venkovské komunity, tak o život svých bližních z celého světa. Jeho muzeum každoročně navštěvovaly tisíce turistů a deník, který si vedl po čtyři desetiletí, byl vydán pod názvem Kronika z Arbore.

• Film sleduje Hribovy deníkové zápisy, zejména ty, které ukazují přátelského a upovídaného rolníka jako stálého „překladatele“ mezi tradiční kulturou vesnice - ilustrovanou náboženskými výjevy z fresky kláštera Arbore - a moderní, politickou a relativně kosmopolitní kulturou, ilustrovanou současnými zpravodajskými záběry z celého světa. Toto neustálé přecházení mezi „tady“ a „tam“ vede k zábavným a významným juxtapozicím mezi některými kategoriemi venkovské tradice a moudrosti a problémy moderní současnosti.

Pásmo je dostupné od 1.9.2025.