Jsme schopni soužití? Příroda a my.

Jak pomocí vědecky podložených metafor ukázat alternativní způsob života, růstu lišejníků, který se vymyká představám současné lidské společnosti? Život mimo síť a v přirozené symbióze se svým okolím vyzdvihují odborníci Trevor Goward a Curtis Randall Björk. Ti po vzoru lišejníků svůj životní styl minimalizují na soužití v obklopení přírody a zahrady, zatímco jsou konfrontováni s tíhou vlastní lidskosti.

Lišejníky konfrontují diváka s jeho důležitou lidskou vlastností, která je od člověka neoddělitelná, podobně jako je lišejník neoddělitelný od kamene, na kterém roste. Je to hledání obrazu sebe sama ve všem okolo něho. Lišejníky jsou ve filmu představeny jako nestrukturované symbiotické společenství houby a řasy, které se dokážou přizpůsobit téměř jakýmkoliv přírodním podmínkám. I přes odlišnosti druhů, kterých je přes dva tisíce, mohou růst ve své těsné blízkosti v naprostém klidu a symbióze, zatímco potřebují minimum zdrojů pro život. Přizpůsobivost lišejníku ale není bezmezná, jakákoliv změna v jeho okolí může od základu změnit vzhled a chování jeho druhu, zatímco roste na stejném místě, od kterého jej lze jen těžko oddělit. Symbióza a schopnost spojení těchto druhů je jistým utopickým snem lidstva, jak by mohlo v ideálním světě fungovat. S minimálními zdroji, potřebami a prostorem pro existenci. Jsou něčím, čeho jsme jako lidská společnost zatím nebyli schopni dosáhnout. Chceme to ale vůbec?

Stejně, jako Trevor zmiňuje v dokumentu, lišejníky lidem připadají na první pohled ošklivé. Rozdíl mezi lišejníkem a například mechem, který může růst v jeho blízkosti a je vnímaný už přijatelněji, je v jeho struktuře. Nepochopení lišejníků ze strany člověka pramení z jakési lidské touhy po struktuře a předvídatelnosti, po jednoduchosti a snadno interpretovatelné kráse, kterou může vidět v listu či v květině. Jak ale praví Curtis, Bůh vidí věci jako celek a ďábel jako oddělené části.

Režisér Ondřej Vavrečka nás tak svým osobitým stylem, přiměje k zamyšlení nad přírodou, ale zároveň soužitím lidského druhu jako takového. Otevře také velmi důležitou otázku: Je pro člověka v přírodě ještě pořád místo?

Holoseč

Krátká dokumentární báseň Holoseč představuje zásadní otázku vztahu moderního člověka k přírodě. 

Jakým způsobem může být člověk odpojen od krajiny, na jejíž tvorbě se aktivně podílí?  Téma odosobnění krajiny představují hned na začátku záběry vykáceného lesa. Operátor těžební techniky přiznává, že je kácení lesa pro něj pouze činnost, která mu vynáší peníze. Vliv jeho práce na jeho okolí, ho už tolik nezajímá. 

Takové odpojení od přírody koření v obecném odpojení člověka od jeho práce. V době, kdy odbitý čas prací generuje zisk a nic víc, je osud lesa jen další jednotkou v tabulce. Přehlíženy jsou ale následky této práce, které mají negativní vliv na les a jeho obyvatele. Les totiž není pole.

Práce s černobílým filmovým materiálem dodává Holoseči další rovinu, která přihlíží k tomu, jak je les skutečně těžařskými podniky vnímán. Pouze jako koncept sám sebe, a ne jako kus živé přírody se svými vlastními pravidly. Holoseč tak svojí estetikou zvýrazňuje moment, kdy je les černobílý, tudíž nemocný, zničený a zjednodušený pouze na jeho užitek. A záleží jen na nás, kdy ho zase uvidíme barevný.