„Delší život by mnoho neznamenal, kdybychom ho nedokázali prožít.“ Dāvis Sīmanis o filmu Smrti smrt

Po většinu filmu sledujeme dlouhé statické záběry přírody nebo předmětů, u nichž kamera dlouho setrvává. Mělo pomalé tempo záměrně vyvažovat naléhavost, s níž jednají lidé před kamerou? Co by si podle vás měl divák z těchto záběrů odnést?

Ano, pomalé tempo bylo záměrné. Vytváří kontrast k naléhavosti transhumanistů, kteří jako by závodili s vlastními biologickými hodinami. Chtějí pokrok urychlit natolik, aby dosáhli nesmrtelnosti ještě za svého života. Záběry krajiny přinášejí jiný prožitek času. Krajina nás přežije a ve srovnání s dobou jejího trvání se naše jednotlivé životy zdají velmi krátké. Příroda pro mě ve filmu představuje nejhmatatelnější obraz dlouhověkosti. Doufám, že tyto záběry dají divákům čas pocítit vlastní přítomnost v tomto širším časovém měřítku a zamyslet se nad tím, co znamená věnovat tolik ze svého omezeného času představám o tom, jak bychom jeho hranicím mohli uniknout.

Ve filmu propojujete několik různých témat, například snahu dosáhnout nesmrtelnosti a oslavování smrti v ruské společnosti. Jak se vám tyto myšlenky propojily a jak jste jejich souvislost zprostředkoval divákům?

Věřím, že každá myšlenka na nesmrtelnost v sobě obsahuje i myšlenku na smrt. Touha žít věčně je neoddělitelná od strachu, že přestaneme existovat, takže pro mě tato témata byla propojená od začátku. Film přechází mezi různými způsoby, jak na tento strach reagovat, od snahy smrt překonat až po nutkání ji oslavovat.

V ruském kontextu je toto propojení obzvlášť znepokojivé. Souběh snů o nesmrtelnosti a ničení lidských životů v ruské válce proti Ukrajině odhaluje tragickou absurditu. Jak může společnost snít o příslibu nekonečného života, když její režim zachází se skutečnými lidskými životy jako s něčím, co lze obětovat? Touha zachovat vlastní existenci působí groteskně vedle ochoty zničit existenci někoho jiného. Tento rozpor jsem se snažil zviditelnit tím, že jsem jednotlivé záběry stavěl vedle sebe a nechal diváky, aby se s těmito myšlenkami setkali současně. Ta souvislost je filozofická a zároveň bolestně konkrétní: tentýž svět, který si představuje, že porazí smrt, ji dál přináší v ničivém měřítku.

Sekvence natočené v Rusku zachycují pohřební módní přehlídky, luxusní rakve a lidi, kteří si v nich pořizují selfie. Je film částečně i o vyrovnávání se se smrtelností ve chvíli, kdy přijmeme, že nesmrtelnost možná zůstane nedosažitelná?

Ne, tak tyto sekvence primárně nevnímám. Podle mě odhalují posedlost smrtí v Rusku, kde se z ní může stát podívaná, nebo dokonce zážitek, který si lze koupit. Luxusní rakve a selfie jsou znepokojivé v kontextu diktatury, která lidskému životu přikládá tak malou hodnotu. Je cosi groteskního na tom, když věnujeme tolik pozornosti tomu, jak smrt prezentujeme, a přitom přijímáme ničení životů skutečných lidí.

Film samozřejmě také hledá způsoby, jak čelit vlastní smrtelnosti. Tato otázka prostupuje celou cestou, včetně mého komentáře. S výkladem ruských scén jako určitého smíření se smrtí bych ale váhal. Vidím v nich odhalení kultury, v níž se smrt vystavuje na odiv a oslavuje, zatímco s živými lidmi se zachází jako s něčím, co lze odhodit.

Natáčíte v kryonickém zařízení nedaleko Moskvy, kde uchovávají lidi v hibernaci v „izolovaných nádržích“. Potýkal jste se při natáčení s etickými otázkami, zvlášť v souvislosti s tímto zařízením?

Podle mě nesou hlavní etickou odpovědnost ti, kdo tuto službu nabízejí, a ti, kdo se ji rozhodnou využít. Poskytovatelé musí jasně říkat, co nabízejí a co zůstává nadějí do budoucna. Lidé, kteří svěřují svá těla nebo těla svých blízkých ke kryokonzervaci, se rozhodují pod vlivem touhy po delším životě. Mou odpovědností jako filmaře je tuto situaci ukázat a umožnit divákům přemýšlet o vztahu mezi nadějí, osobní volbou a podnikáním založeným na strachu ze smrti.

Smrt je jednou z mála věcí, před nimiž si lidé vždy byli rovni. Co se podle vás stane se společností, až to přestane platit a někteří lidé si budou moci koupit více času, zatímco ostatní ne?

Určitou podobu této nerovnosti zažíváme už dnes. Přístup k lékařské péči a pokročilým léčebným metodám je velmi nerovný, takže bohatství už dnes může ovlivnit, kolik času člověk má. Smrt se možná týká všech, ale podmínky, za nichž se k ní blížíme, mají k rovnosti daleko.

Pokud bude možné život prodlužovat mnohem výrazněji a tato možnost zůstane dostupná jen privilegované menšině, myslím, že tato nerovnost vyvolá vážné společenské konflikty, možná i vzpouru. Lidé by čelili skutečnosti, že jiní si mohou koupit desítky let života, které si oni sami nikdy nebudou moci dovolit. Ovlivnilo by to jejich chápání spravedlnosti i vlastního místa ve společnosti. Zároveň by nás to přinutilo položit si otázku, kdo má právo těžit z vědeckého pokroku. Společenské důsledky dlouhověkosti by se mohly ukázat jako stejně obtížně řešitelné jako samotná vědecká výzva.

Jak jste se seznámil se Zoltanem Istvanem, mužem, který přinesl do amerického Kapitolu Transhumanistickou listinu práv? Přesvědčil vás rozhovor s ním, že je toto téma dostatečně nosné pro celovečerní dokument?

Myslím, že toto téma nabízí dost materiálu pro mnoho dokumentů. Otázka nesmrtelnosti zasahuje do vědy, ale i do našeho politického a soukromého života. Vybízí nás, abychom přehodnotili něco, co obvykle považujeme za nevyhnutelné. Zoltanovo nadšení je nakažlivé. Když mluví o svých představách, cítíte, jak bezvýhradně věří, že budoucnost, kterou si představuje, je na dosah. I když o samotném příslibu dál pochybujete, začínáte chápat, proč by mu někdo zasvětil život.

Oslovili jsme ho poté, co jsme se dozvěděli, že kandiduje na prezidenta Spojených států za Transhumanistickou stranu. Setkali jsme se s ním na jeho vinicích v Napa Valley, kde plánoval vytvořit víno spojené s dlouhověkostí. Už samotné prostředí bylo výmluvné: ambice překonat smrt pronikla do něčeho tak známého, jako je výroba vína. Pro film bylo toto nadšení důležité, protože dalo tvář a hlas myšlence, která jinak může působit velmi abstraktně.

Zůstaly některé rozhovory nebo příběhové linie mimo finální střih? Jak jste rozhodoval, co vynechat a co ponechat?

Ano, několik postav se do výsledného filmu nedostalo. Hlavním vodítkem bylo směřování celé cesty. Chtěl jsem postupně přecházet od idealistických futuristů a transhumanistů k vědcům, kteří se zabývají dlouhověkostí a věří v možnost prodloužit život.

Díky tomuto postupu se diváci nejprve setkávají se snem o nesmrtelnosti a teprve pak uvažují o jeho vztahu k vědecké práci. Při střihu záleželo na tom, čím každá postava k tomuto směřování přispívá. Rozhovor mohl být sám o sobě zajímavý, a přesto film odvádět od otázek, které rozvíjel. Výsledná struktura musela těmto otázkám dát prostor, abychom do nich mohli proniknout hlouběji, aniž by se film stal vyčerpávajícím přehledem všech, kdo se tomuto oboru věnují.

Jak dlouhý vývoj filmu a rychlé tempo rozvoje umělé inteligence ovlivnily váš příběh nebo proměnily film, který jste původně zamýšlel natočit? Jak jste se rozhodoval, kdy natáčení ukončit, když se technologie měnily i poté, co jste vypnuli kamery?

Myslím, že kdybychom začínali dnes, natočili bychom úplně jiný film. Během tak dlouhého vývoje se kontext neustále mění a umělá inteligence je toho možná nejzřetelnějším příkladem. Také nové léčebné metody a různé přístupy k dlouhověkosti neustále proměňují představy lidí o tom, co by mohlo být možné.

S tímto tempem změn bylo stále jasnější, že by bylo obtížné podat definitivní obraz toho, kam až výzkum dlouhověkosti dospěl, který by si zachoval platnost. Jakýkoli zdánlivý závěr mohl zastarat ještě během střihu. Proto jsme kladli větší důraz na lidské touhy a sny o nesmrtelnosti i na mé vlastní úvahy o smrti a možnosti žít neomezeně dlouho. Tyto touhy přetrvávají, i když se technologie kolem nich mění.

To nám také umožnilo film dokončit. Technologický vývoj bude pokračovat dál, takže vždy bude co dalšího natáčet. Museli jsme proto najít bod, v němž by cesta těmito otázkami obstála sama o sobě a zároveň ponechala budoucnost otevřenou. S dokončením filmu jsme nemohli čekat na to, zda věda najde odpověď. Záleželo na tom, zda dokážeme dát podobu našemu setkání s lidmi, kteří doufají, že uniknou smrti, i nejistotě, jež v nás zůstala poté, co jsme jim naslouchali.

Film Smrti smrt má s Institutem dokumentárního filmu dlouhou společnou historii. V roce 2021 se zúčastnil East Doc Fora a v roce 2025 následovaly Czech Docs: Coming Soon a East Doc Market. Nyní je součástí naší kolekce KineDok. Jak filmu tyto aktivity pomohly v různých fázích jeho vývoje?

S českými kolegy nás už řadu let pojí pevné partnerství a tyto aktivity daly naší spolupráci širší mezinárodní dosah. Dřívější fóra nabízela příležitost představit projekt v době, kdy se jeho podoba teprve utvářela. Pozdější prezentace přitáhly pozornost k filmu, který se blížil dokončení.

Pro dokument, který vzniká tak dlouho, je tato kontinuita důležitá. Pomáhá udržovat projekt v povědomí, zatímco směřuje k dokončení. Fóra, která zmiňujete, byla součástí tohoto zviditelňování na mezinárodní scéně, jež pokračovalo premiérou filmu na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Propojila různé etapy cesty, která z naší strany trvala mnoho let.

Co vás po deseti letech práce s tímto materiálem film Smrti smrt naučil o hodnotě času a jak se změnil váš vztah k nesmrtelnosti?

Byla to obrovská lekce v tom, jakou hodnotu má každý okamžik. Tolik let strávených s lidmi, kteří chtějí více času, mě přimělo důkladněji přemýšlet o tom, jak prožívám čas, který už mám. Mám pocit, že něco ztrácí smysl, pokud se jen snažím dosáhnout výsledku a samotnou zkušenost přitom plně neprožívám.

Záleží mi na tom, zda mi tato zkušenost umožňuje něco se naučit, něco cítit nebo se jinak setkat se světem. Začal jsem se více soustředit na kvalitu života. Možnost nekonečného času mě stále fascinuje, ale zároveň díky ní vnímám přítomnost jako důležitější. Delší život by mnoho neznamenal, kdybychom ho nedokázali prožít.